Rodina nade vše 1.

10. září 2014 v 15:07 |  DENÍK
Občas je mi moc smutno, moc...

Kovářovala kobyla chodí bosa - bezesporu. Stala se ze mě lékařka
a měla jsem spoustu chuti a potřebu jít dál. Být dobrá v tom, co chci dělat.
Být vynikající. Po úzkostných začátcích a pár tlukotu do nosu jsem zjistila,
že to BÝT DOBRÁ, bude náročné!
- Vycházet s kolegy, vycházet se sestřikami, všemi; není to vždy jednoduché
- Nedělat chyby, být loajální, vstícný
- Především být pokorný... to nejtěžší
Snažila jsem se takovou být, moc. Jenže mě pořád něco vracelo na začátek
a ve výsledku, když jsem se hnala dopředu a zapomněla žít svůj život se to
stalo i u mě doma... Má mamka je na tom špatně. Nemůže chodit. Má bolesti
a NECHCE ODE MNE POMOCT! Lékaři si ji přehazují, každý říká něco jiného,
ale nikdo ji neléčí: "To se opíchne!" Jediné, co ji léčilo, byly tzv. infuze proti
bolesti...
Mamka mi začala připomínat ty otravný pacoše s nádorovým onemocněním.
Nemějte mi to zazlé, ale když má někdo velké bolesti a onemocnění, které se horší
- má prostě podobné rysy. Nemůže za to! DOPRDELE A KURVA... to snad ne...
Poznávám to... začíná vypadat jako oni. Začíná se chovat jako oni. Mami...

Situace se mění -> Mamka chce pomoct!
Končí v nemocnici na neurologii... Ano, vím to, mamka má rakovinu. Byla bych
úplná hlupačka, kdybych to nevěděla.
Domlouvám se s lékaři, dělá se CT páteř -> je to jasné. Vypadá to na metastaze.
Pozitivní znaky z krve. Jo jo, Vaše maminka má rakovinu, je to jasné--- My tu ale
nemáme žádná místa, tak si ji vezměte domu!

Mamka se už nemohla bezbolestně hýbat... nevěděla o své nemoci nic.

-Prosím, nechte mne jí to říct... Zítra před vizitou přijdu a řeknu jít to sama-
Mladá lékařka mi vyšla vstříc, snad byla i ráda...

Tu noc jdu po půlnoci na zahradu, padám k zemi a pláču... "Pomozte mi, slyšíte?
Pomozte mi, prosím..." Nabírám energii a nevím, jak to zítra zvládnu...
musím jí to říct a musíme hned zjistit, co je to za typ rakoviny. HNED!
Probírám si jednotlivé prognosy a hledám cesty kudy ven, jak rychle udělat všechna
vyšetření. Potřebujeme známé, tady v téhle prdeli by to trvalo a mohlo by být pozdě.
Ležím pořád na zemi. "DOST! Jsi silná, jsi a jsi a vše bude dobré. VSTAŇ, HNED!"

Druhý den už brzy ráno jdu s úsměvem po nemocniční chodbě. Mrkám na lékařku
a mířím k mamčinu pokoji. Ťuknu a otvírám dveře.
- > Má mamka SEDÍ. Sedí a přes veškerou nechuť jí jogurt. Snaží se jíst...
Podívá se na mě a je překvapená a šťastná

- Co tu děláš? Ahoj :-)
- Mami, dobré ránko (dávám jí pusu na čelo). Ty sedíš?
- Jo, musím se snažit a cvičit. Když se chci dát dohromady. Všichni mi pořád říkali,
ať cvičím a rehabilituju, tak se snažím.
- No mami, teď na sebe buď opatrná. Cvičit teď nesmíš...
Mamka zdá se, jakoby mne nevnímala. Noří do jogurtu lžičku, zvedá ji... a s nechutí
ji vrací zpět a zas ji namáčí do jogurtu.
- Mami, bude to těžké, ale musíš být silná
Pořád mě nevnímá, jen omílá, že musí cvičit
- Mami, bude to těžké, budou si tě přehazovat. Setkáš se s tím, že s Tebou budou někteří
jednat jak s hadrem a jiní budou hodní, ale vše bude dobré. Musíš být silná.

- Já vím, vím. Budu cvičit.

- Mami, NEBUDEŠ! Už vím, proč máš bolesti a budeš silná. Vše bude dobré. ČEKÁ NÁS DLOUHÁ CESTA!

Vtu chvíli se na mě podívala pohledem na který nikdy nezapomenu. Začala plakat s tou omatlanou lžičí
v ruce a řekla jen úzkostně :"Co tam mám?"

Já ji pohladila po koleni, usmívala se na ni jakoby nic a řekla jen něco jako - No, neboj... vše dopadne dobře,
ale máš v těle rakovinu a ta se musí vyléčit... Víš, čeká nás dlouhá cesta, náročná... ale musíme se koukat
pořád jen dopředu.

Ona se podívala na jogurtovou misku. Vzala zas lžičku, zanořila ji zpátky do jogurtu... placala se v něm
a znovu se na mě podívala - TAK BUDEME BOJOVAT
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Helena Helena | E-mail | Web | 11. září 2014 v 15:13 | Reagovat

Tohle je povídka nebo skutečný příběh?

2 pavel pavel | Web | 11. září 2014 v 15:38 | Reagovat

Jestli je to tvoje máma, tak to je kruté.

3 denik-slusne-holky denik-slusne-holky | Web | 11. září 2014 v 18:18 | Reagovat

[1]: Je to deník :-)

[2]: Vždy záleží na nás, co je kruté.

4 Ani Ani | Web | 11. září 2014 v 19:53 | Reagovat

Z toho článku mám na krajíčku. Svět je tak nespravedlivý :-(

5 pet pet | Web | 12. září 2014 v 7:43 | Reagovat

Drsná realita každodenního života bez příkras. Ano, právě tohle jsou podle mne texty, ktere mají obrovskou cenu, vypovídající hodnotu i když mohou pro někoho vyznít velmi tvrdě mezi tou hromadou blogů o ničem. Přeji mnoho sil !

6 Janča Janča | E-mail | Web | 13. září 2014 v 10:56 | Reagovat

To je tak smutný :( každý ví, že se to stává hodně lidem a musí to pro ně být těžké, ale nejhorší je, když vám to poví/napíše někdo určitý. Nejhorší, když je to známý a ještě horší, když je to ve tvé rodině. Snad to alespoň v rámci možností dobře dopadne. :( Držím mamce palce, ať je silná. A ty taky!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama