Září 2014

Máme se rádi 2

30. září 2014 v 21:46 DENÍK
Dnes jsem byla za mamkou v nemocnici...

Potom, jak jsem na ní chodila působit po chemošce, jsem onemocněla
jak ránou z nebe... Ještě že jsem měla doma antibiotika.
Před posledním působením už jsem neměla moc velkou sílu,
tak jsem šla na zahradu poprosit víly a ostatní, aby mě pro mamku
nabili... - což se povedlo... ale stačilo to na poslední působení a bylo mi zle, kaput, finito!

Dnes jsem ji viděla tím pádem po dlouhé době.
Sbírali jí dnes krvinky na transplantaci...
Vešla jsem do pokoje a bylo mi teskno.
Cítila jsem, že jí není moc fajn.

Vedle ní leží v posteli nějaká stálesistěžující plešatá paní,
ačkoliv se zdá být jinak milá - SUPIŠ.

Snědla jsem s ní večeři, což mě moc těší :-),páč zprvu nechtěla moc jíst.

Nemám teď nějak sílu se dlouhosáhle rozepisovat a vymýšlet různá
spojení. Chce se mi spát, musím jít ještě studovat a ráno vstávám před
pátou. - Jo, jsem to ale chudinka...

Konečně jsem se mohla pokusit - s pomocí andělů, jí dodat energii.
Dala jsem nad ní ruce a nechala je plynout. Sem tam něco zpovytahaly,
dodaly energii.

Teď jsem po shlédnutí posledního dílu Prosřena začala depresit,
tak jsem se šla vypsat :))... slzičky netečou a já kopnu do sebe kafčo
a JEDEME BOMBY!


Babička trochu jinak

28. září 2014 v 9:48 | slušná holka |  Kultura
S mojim partnerem se snažíme mít každý měsíc nějaký kulturní zážitek :-).

Tenhle jsme to nějak nestíhali, ale čas jsme si přecijen našli...
Nalili jsme si nějaký ten ethanol, vyměnili velkou večerní róbu
za noční košili a pyžamo. Make-up za papírové kapesníčky a antibiotika
a už jsme si to koukali na Babičku.

Ráda se s vámi podělím :-)


Máme se rádi :-), 1

21. září 2014 v 15:37 | prej slušná holka |  DENÍK
Protože jsou komentáře k "Rodina nade vše1 a 2" vesměs smutné,
tak jsem se rozhodla psát deníček i z přítomnosti...

Nestojím o smutné a lítostivé komentáře, protože základem všeho
je optimistický přístup a víra v to, že je dobře a bude dobře.

Věřím totiž, že budoucnost je odrazem toho, co prožíváme právě teď.

Mamka má za sebou drsnou chemoterapii - celkem jich má za sebou
8 takových normálních. Předevčírem měla ale 9. hodně velkou, a tak je
ještě rozhozená.

Prvních osm zvládala krásně. Začala chodit, prát, vařit. Postupně začala
vysazovat náplasti proti bolesti, léky na lepšení psychiky a ostatní.

U té 9. jsem chtěla na chvilku vypadnout z reality, odběhla na zahradu a začala
kouřit... - NE, to nesmím... Musím být silná, pro mamku!

Mamku jsme si přivezli z nemocnice a byla hrozně rozhozená. Zvracela, motala se...
byla nateklá v obličeji. Přes noc dostala 5litrů tekutin do žíly, aby zvládla vlastní
chemoterapii (sluníčko).

Doma jsem nad ní přiložila ruce a cítila jsem chvění... zvláštní chvění. V oblasti hlavy
až něco spalujícího. Poprosila jsem tedy Archanděla Rafaela, aby mi pomohl maminku
urovnat a uzdravil mi ji.
Takhle jsme mamku urovnávali docela často, tahle chemoterapie jí opravdu hodně rozhodila,
za noc jsem u ní byla asi 5 - 6krát a teď přes den cca 2krát zatím. Vždy prosím Rafaela o pomoc
a on se většinou nějak ozve. Většinou někde něco bouchne a já vím, že tam je...

Na konci mu poděkuju.
Občas si řeknu, jestli to, co dělám rukama, si jen nevymýšlím... ale pak si zas řeknu,
že má duše asi ví, co má dělat.

-> Nechci prozradit to, co bude v článcích Rodina nade vše (z minulosti)... Prozradím ale,
že maminka prodělala rakovinu krve (záměrně nepíšu, že to má) a z postižení kostní dřeně 47%
jsme se dostali na 12%. Sice se píše, že onemocnění je nevyléčitelné, já tomu ale nevěřím
a jak jsem našla z cizích zdrojů, ve světě se pár lidí i skutečně uzdravilo :-).

Zatím se mějte

Rodina nade vše 2.

13. září 2014 v 10:25 DENÍK
Když jsem odcházela z maminčina pokoje, na chodbě mě odchytila nějaká starší protivná doktorka.
Zcela tvrdě mi oznámila, že jsou na Neurologii a má maminka tam už nemá co dělat,
má rakovinu a to není jejich problém... Máme si ji vzít domů.

Neřekla jsem jí na to nic, protože po rozhovoru s ní - ZÁSTUPKYNÍ PRIMÁŘE - mi bylo jasné,
že potřebujeme někoho nad ní a ne jí, krávu...
Jen jsem se na ni usmívala a říkala, že to chápu.

Ano, jistě. Já vím, vím. Zařídíme se. Ano ano ano...

Ona vypadala spokojeně, tak jsem si řekla, že asi vypadám důvěryhodně - jako úplná stupidka.

..................
Přišla jsem domů a byla zoufalá.

Bože. Má pozitivní znaky, které vypovídají o nádoru vaječníků nebo prsou.
Pokud má nádor vaječníků, její prognosa přežití v tuto dobu a přes léčbu, bude cca 6 měsíců.
Nádor prsou - ach, přes ty metastaze v páteři, prognosa by byla v prdeli!

Co dál? Musíme udělat CTčko, další. Ale tady v téhle nemocnici ho nebudou chtít udělat.
Jedno CTčko za hospitalizace vyjde tak pod pět tisíc... a my potřebujeme kompletní vyšetření!

Vzala jsem telefon a volala mladé lékařce, která ještě není zkažená a je na ni vidět, že chtěla
pomáhat lidem a trápí jí to.
Vysvětlila jsem jí, že potřebujeme zjistit zdroj, i když to vypadá jako terminální stav...
a že vím, že jistě šetří peníze a nechtějí mamce CT udělat za hospitalizace... ale že jsme ochotni dát nemocnici
sponzorský dar a snad by se to tedy nějak "OBEŠLO".

- Ano, paní doktorko, máte pravdu. Jde nám o ekonomiku nemocnice.
Domluvím se s... (zástupkyní primáře) a uvidím, co se dá dělat.
Třeba by to sponzorský dar vyřešil. /Tím by se CTčka zaplatila/
...........................
Kurva, když bude mluvit s tou zástupkyní, stejně se to moc nehne! Musíme mít za sebou primáře...
ale jak???
ZNÁME, NĚKOHO ZNÁMÉHO!

Byla už noc, já seděla na posteli s rozsvíceným světlem a bylo mi z toho teskno.
Já vím, vím, že se z toho může dostat, ale nesmíme udělat žádnou chybu!
Není prostor na chyby! Ať je jí cokoliv, může se z toho dostat! Může! Vím to...
ale musíme zvolit komplexní postup. Všechno co jde.
Začala jsem na posteli brečet, zoufalá vším. Kurva, ale jestli to jsou vaječníky, dohajzlu!
Co si počneme, co? CO MÁME DĚLAT?
SLYŠÍTE MNE, ANDĚLÉ? SLYŠÍTE???
Pomozte, prosím... POMOZTE MI, POMOZTE MI JI UZDRAVIT. PROSÍM.

Zoufalá v bezmoci jsem ležela na peřině a měla záchvaty pláče, to nejde, to nejde.
TO se nezachrání, to je v prdeli...

Zvedla jsem hlavu a podívala se kolem sebe... všude kolem mě byla zářivá
krásná poletující světla. Velká asi jako duhové kuličky, s kterými jsme si mnozí hráli jako děti.
Světla tam byla a nemizela... Já je sledovala s úžasem a vděkem...
Pak jsem zanořila hlavu do polštáře, otřela si o něj slzy a řekla jen DĚKUJI... NESMÍRNĚ VÁM DĚKUJI.

Věděla jsem, že andělé jsou okolo mě, jsou tam a pomohou...

Zvedla jsem po chvilce zrak zas vzhůru, ale světla jsem už neviděla... DĚKUJI

Rodina nade vše 1.

10. září 2014 v 15:07 DENÍK
Občas je mi moc smutno, moc...

Kovářovala kobyla chodí bosa - bezesporu. Stala se ze mě lékařka
a měla jsem spoustu chuti a potřebu jít dál. Být dobrá v tom, co chci dělat.
Být vynikající. Po úzkostných začátcích a pár tlukotu do nosu jsem zjistila,
že to BÝT DOBRÁ, bude náročné!
- Vycházet s kolegy, vycházet se sestřikami, všemi; není to vždy jednoduché
- Nedělat chyby, být loajální, vstícný
- Především být pokorný... to nejtěžší
Snažila jsem se takovou být, moc. Jenže mě pořád něco vracelo na začátek
a ve výsledku, když jsem se hnala dopředu a zapomněla žít svůj život se to
stalo i u mě doma... Má mamka je na tom špatně. Nemůže chodit. Má bolesti
a NECHCE ODE MNE POMOCT! Lékaři si ji přehazují, každý říká něco jiného,
ale nikdo ji neléčí: "To se opíchne!" Jediné, co ji léčilo, byly tzv. infuze proti
bolesti...
Mamka mi začala připomínat ty otravný pacoše s nádorovým onemocněním.
Nemějte mi to zazlé, ale když má někdo velké bolesti a onemocnění, které se horší
- má prostě podobné rysy. Nemůže za to! DOPRDELE A KURVA... to snad ne...
Poznávám to... začíná vypadat jako oni. Začíná se chovat jako oni. Mami...

Situace se mění -> Mamka chce pomoct!
Končí v nemocnici na neurologii... Ano, vím to, mamka má rakovinu. Byla bych
úplná hlupačka, kdybych to nevěděla.
Domlouvám se s lékaři, dělá se CT páteř -> je to jasné. Vypadá to na metastaze.
Pozitivní znaky z krve. Jo jo, Vaše maminka má rakovinu, je to jasné--- My tu ale
nemáme žádná místa, tak si ji vezměte domu!

Mamka se už nemohla bezbolestně hýbat... nevěděla o své nemoci nic.

-Prosím, nechte mne jí to říct... Zítra před vizitou přijdu a řeknu jít to sama-
Mladá lékařka mi vyšla vstříc, snad byla i ráda...

Tu noc jdu po půlnoci na zahradu, padám k zemi a pláču... "Pomozte mi, slyšíte?
Pomozte mi, prosím..." Nabírám energii a nevím, jak to zítra zvládnu...
musím jí to říct a musíme hned zjistit, co je to za typ rakoviny. HNED!
Probírám si jednotlivé prognosy a hledám cesty kudy ven, jak rychle udělat všechna
vyšetření. Potřebujeme známé, tady v téhle prdeli by to trvalo a mohlo by být pozdě.
Ležím pořád na zemi. "DOST! Jsi silná, jsi a jsi a vše bude dobré. VSTAŇ, HNED!"

Druhý den už brzy ráno jdu s úsměvem po nemocniční chodbě. Mrkám na lékařku
a mířím k mamčinu pokoji. Ťuknu a otvírám dveře.
- > Má mamka SEDÍ. Sedí a přes veškerou nechuť jí jogurt. Snaží se jíst...
Podívá se na mě a je překvapená a šťastná

- Co tu děláš? Ahoj :-)
- Mami, dobré ránko (dávám jí pusu na čelo). Ty sedíš?
- Jo, musím se snažit a cvičit. Když se chci dát dohromady. Všichni mi pořád říkali,
ať cvičím a rehabilituju, tak se snažím.
- No mami, teď na sebe buď opatrná. Cvičit teď nesmíš...
Mamka zdá se, jakoby mne nevnímala. Noří do jogurtu lžičku, zvedá ji... a s nechutí
ji vrací zpět a zas ji namáčí do jogurtu.
- Mami, bude to těžké, ale musíš být silná
Pořád mě nevnímá, jen omílá, že musí cvičit
- Mami, bude to těžké, budou si tě přehazovat. Setkáš se s tím, že s Tebou budou někteří
jednat jak s hadrem a jiní budou hodní, ale vše bude dobré. Musíš být silná.

- Já vím, vím. Budu cvičit.

- Mami, NEBUDEŠ! Už vím, proč máš bolesti a budeš silná. Vše bude dobré. ČEKÁ NÁS DLOUHÁ CESTA!

Vtu chvíli se na mě podívala pohledem na který nikdy nezapomenu. Začala plakat s tou omatlanou lžičí
v ruce a řekla jen úzkostně :"Co tam mám?"

Já ji pohladila po koleni, usmívala se na ni jakoby nic a řekla jen něco jako - No, neboj... vše dopadne dobře,
ale máš v těle rakovinu a ta se musí vyléčit... Víš, čeká nás dlouhá cesta, náročná... ale musíme se koukat
pořád jen dopředu.

Ona se podívala na jogurtovou misku. Vzala zas lžičku, zanořila ji zpátky do jogurtu... placala se v něm
a znovu se na mě podívala - TAK BUDEME BOJOVAT